TJ Lokomotiva Plzeň

Vážení sportovní přátelé, dovolte, abychom se v této oblasti věnovali historii plzeňské házené a následně historickému vzniku a vývoji našeho oddílu házené. Záměrně jsme pro ozřejmení základních informací použili dobových materiálů, takže se v následujícím textu setkáte s celou řadou anachronismů, které s sebou nesla doba jejich vzniku. Zdrojem nám byly zejména publikace „Plzeň a tělovýchova 1862 – 1982“ a „70 let pod jednou střechou 1907 – 1977 - TJ Lokomotiva Plzeň“. Autoři jednotlivých statí jsou uvedeni jejich závěrem. Vznik \| 1965 - 1975 \| 1975 - 1989 \| 1989 - 2000 \| Osobnosti VZNIK Česká a mezinárodní házená 1909 – 1982 Hledejme, kde se ta házená vzala, kdo ji vymyslel a kde se prvně hrála ve světě, v našich zemích a v Plzni. Koncem minulého století s ní začal učitel Holger Nielsen v Dánsku a nazýval ji haandbold. Hrálo se na hřišti 30 x 35 m s obdélníkovým brankovištěm 5 x 7 m s rozměrem branky přibližně jako dnes o sedmi hráčích. Hra zakrátko získala ve skandinávských zemích velkou oblibu. Netrvalo dlouho a hra se dostala i k nám. V červnu roku 1905 ji popsali učitelé tělocviku Antonín Krištof a Josef Klenka. Ti rozdělili hřiště 30 x 50 m na čtyři díly, hráčů bylo devět. Pozoruhodné na tom je, že jsme byli první ve střední Evropě, kteří házenou převzali od Dánů. Postupně házená pronikla do celého Rakouska – Uherska a dalších zemí, v Německu byl propagován handball o jedenácti hráčích. V našem kraji ji hráli od roku 1908 v Klatovech a o rok později také v Plzni. Zakladatelem byl již zmíněný učitel Antonín Krištof, jinak rodák z Domažlicka, který však ve svých 28 letech náhle zemřel. Český olympijský výbor zařadil házenou v roce 1911 do sportovních slavností, které se konaly v Praze na Letné a později se stala součástí všesokolských sletů. V únoru 1920 bylo vytvořeno ústředí házené a již tehdy bylo počítáno s tím, že ji budou hrát i ženy. Protože nebylo třeba značných pořizovacích nákladů a hřiště zabralo poměrně méně místa než kopaná, česká házená se postupně rozšířila. Zakrátko bylo v ČSR 260 klubů a jednot, kde se hrála házená, v oddílech bylo registrováno přes 2 400 členů. V roce 1930 se konaly v Praze III. ženské světové hry včetně mistrovství světa v házené žen a prvním mistrem se staly naše ženy před Jugoslávií a Polskem. Na IV. ženských světových hrách v Londýně, pořádaných v roce 1934 se konalo druhé mistrovství světa v české házené. Zvítězila Jugoslávie, když porazila naše ženy 6:4. Vraťme se však opět do Plzně do let po I. světové válce. První, kdo začal hrát českou házenou, byly ženy na Letné, v SK Smíchov a Viktorii. Zakrátko ji hráli i muži a dorostenci v sokolských jednotách i DTJ, ale i v SK Smíchov, SK Doudlevce a AFK Stráž bezpečnosti a skautském oddílu v Doubravce. Již v roce 1920 v devítkách se hrálo o přebor Plzeňské župy a vítězem se stalo družstvo mužů Sokola Plzeň V., kde pracoval obětavý propagátor této hry. V. Zítek. Slavnou tradici západočeské házené založili dorostenci Sokola Plzeň I., zakrátko však z finančních důvodů přešli do SK Smíchov. Jak byli ti mladí nadšenci dobří, svědčí výsledek z roku 1923, kdy sehráli 42 zápasů s poměrem branek 269:70! Zásluhou funkcionářů tohoto klubu byla v roce 1924 založena Západočeská župa házené. Současně na ustavující schůzi složili zkoušky rozhodčích Kalvoda, Kestler, Zítek, Hrbek a Jonák. Tento rok znamenal nástup k dalšímu rozvoji národní házené v Plzni. Hlásila se další družstva z řad Sokola a DTJ i sportovních klubů. První mistrovské utkání v ženské házené se uskutečnilo 17. května 1925 mezi SSŽ Plzeň a Olympií Nýřany. Na mnohé oddíly dolehly finanční těžkosti, ale přesto se házená rozvíjela dál, i když za svízelných poměrů. Ve městě se chodilo k utkáním pěšky, mimo Plzeň se jezdilo na kolech a nebylo zvláštností, že na jednom kole se přepravovali i dva hráči. Házená prostě v Plzni a okolí zakořenila a hlavně ji rozšiřovali doudlevečtí sportovci, i když nebyli mezi prvními, kteří s ní začali. Vzpomeňme na jejich vynikající devítku ve složení: A. Frank, A. Šlajs, V. Žorna, Z. Frank, S. Vávra, V. Maršálek, E. Nedvěd, V. Hruška a J. Šnajdr. Do SK Doudlevce přestoupili i hráči tamního Sokola, protože neměli kde hrát. Slavná léta plzeňské házené Zakrátko se na břehu řeky Radbuzy vytvořil nový házenkářský klub s názvem LK Ikar Plzeň. Přestoupili do něj všichni doudlevečtí házenkáři a vytvořili kádr, který byl později postrachem mužstev široko daleko. „Ikaráci“, jak se jim všeobecně říkalo, získali za sebou osmkrát přebor župy a šestkrát se stali mistry republiky. Jejich sláva začala v roce 1927, kdy se mistrovství republiky zúčastnila vítězná družstva ze tří žup – Středočeské, Západočeské a hanácké. Budiž pro historii zaznamenáno, že Plzeňští porazili Mladou Boleslav, pak SK úředníků Praha a nakonec SK Olomouc. Ve stejném rajónu, tedy v Doudlevcích, vznikl další vynikající klub – TPK Star. Ten vznikl z družstva Sokola Plzeň V., které se rozloučilo se sokolskou jednotou, protože jim odpírala hrát na cvičišti v dnešní Klášterní ulici, kde se silně rozmáhala odbíjená. Muži Staru byli několikanásobnými mistry ČST, a to v letech 1936, když ve finále porazili Sokol Královo Pole Brno 9:4 a 4:4. Další titul získali v roce 1937 a 1940. Také DTJ Doudlevce patřila k nejlepším družstvům v župě, hrálo se v sestavě Kunfront, Skala, Kasík, Henžlík, Kopecký, Šneberg a bratři Maříkové. V Sokole Doudlevce, kde po odchodu mužů do IKARU začali pracovat s mládeží, se rovněž dočkali nemalých úspěchů. Družstvo ve složení Z. Henžlík, V. Krásný, F. Žák, V. Žorna, J. Tětek, R. Hruška a A. Frank získalo nejen několik titulů přeborníka Plzeňské sokolské župy, ale v roce 1930 se stalo přeborníkem ČOS. Dobré zázemí měli i hráči Sokola Božkov. V tehdejší samostatné obci čítající kolem 2000 obyvatel, chodilo na zápasy házenkářů 800 až 1200 diváků a mimo Božkov je doprovázelo mnoho desítek přívrženců. Dobře si vedli i v DTJ Božkov, ve svém svazu zaznamenali řadu dobrých výsledků. O českou házenou byl zájem i mezi děvčaty. O prvním meziměstském turnaji je zmínka v roce 1920, kdy reprezentační družstvo Plzně porazilo v Praze Most 2:0, ale ve druhém kole soutěže stejným poměrem podlehlo Přerovu. V roce 1928 bylo v Plzeňské župě registrováno osm družstev žen. Ústřední svaz házené, ve kterém byla Plzeň zastoupená B. Kestlerem a F. Šídlem, se v roce 1938 snažil o prohloubení spolupráce mezi ČOS a DTJ. A byli to plzeňští jako první, kteří to vyřešili, protože hned po 15. březnu po obsazení republiky fašisty, se Plzeňský kraj DTJ spojil se sokolskou župou. Dohoda však neměla dlouhého trvání, protože v roce 1943 svaz DTJ odvolal všechna svá družstva ze Svazu házené. V této době se hrála házená na vysoké úrovni především v DTJ I a DTJ Božkov. Těsně před druhou světovou válkou nabyla česká házená nejen v Plzni, ale v celém okolí největšího rozmachu. Nebylo snad obce, kde by se tato naše národní hra nehrála. Bylo to hlavně v DTJ a Sokole. Házenou hráli i v tehdy slavném pluku pětatřicátníků v Plzni a to tenkrát už bylo co říci! Na Borech se při SK Plzeň utvořil celek z hráčů družstev DTJ, Sokola i svazu, hráli na fotbalovém hřišti. Uveďme ještě jména těch, kteří v letech 1937 – 1938 patřili v Plzni do vybraného družstva. Byli to – Matas (DTJ I), Loukota (Star), Bernklau (Sokol Třemošná), Kuda (Sokol Doudlevce), Kesl (Viktorie), Švejda (Ikar), Zoubek (Sokol Petřín), patřili tam i Hošťálek (Star), Ruml (DTJ Třemošná) a Motyčka (Sokol Plzeň I). V národní lize české házené v ročníku 1944/45 hrálo 12 družstev, mezi nimiž byl Ikar, Star a Sokol Petřín. Tam totiž během krátkých let byl vzestup tohoto sportu obdivuhodný. Na úspěších se podílel kamarádský kolektiv, z něhož uveďme jen některá jména: Seifert, Čada, Beneš, Dvořák, Svoboda, Markvart a Jílek. Za války neexistovaly mezinárodní styky. Proto zápasy reprezentačních družstev Čech a Moravy patřily k největším událostem v české házené. K prvnímu takovému měření sil došlo 24. května 1942 na hřišti AC Sparta Praha. Tenkrát družstvo Čech vyhrálo 13:6 (6:3) a řídil jej Karel André z Plzně. Ve vítězném celku hrál plzeňský Kuchyňka a Hošťálek. Ve druhém utkání 10. září téhož roku vyhrála Morava 11:9 a v tomto zápase nehrál nikdo z Plzně. Třetí, dá se říci historické utkání, byla sehráno v Moravské Ostravě 23. května 1943 a opět vyhrála Morava 13:10. V družstvu hráli hráči SK Petřín Seifert, Čada, Beneš, Dvořák a Jílek. V roce 1944 se hrál zápas v Plzni před návštěvou 6000 diváků, v dramatickém průběhu vyhrály Čechy 7:6, když poločas byl 2:3. Za Čechy již chytal plzeňský Karel Křížek, v obraně hrál Holý (oba z Ikaru), v záloze Beneš a Dvořák z Petřína. Poslední takové utkání se hrálo již v osvobozené republice 22. června 1945 na hřišti AC Sparta Praha, kam se přišlo podívat na 5000 lidí. Byli svědky velkého zápasu, který skončil smírně 7:7 a aktéry v něm byli opět plzeňští hráči Křížek, Holý, Beneš a Dvořák. Na závěr stati o české házené do roku 1945 je třeba uvést, že její rozmach byl obrovský. V letech 1943 a 1944 se rozrostly soutěže a i s členy Svazu DTJ pěstovalo českou házenou na 26 000 sportovců. Doba se měnila a s ní i názory na českou házenou. Po roce 1950 přišla éra handballu na jiných zásadách a pojetí hry a házená se rozdělila na dvě části. S platností od 1. 1. 1953 bylo určeno, že u nás budou zavedeny dvě soutěže – česká házená a házená (handball – mezinárodní házená). O dalším rozvoji obou druhů házené až do současnosti pojednává pokračování této stati z pera současných pracovníků svazu házené. Jaroslav Loukota bývalý hráč Sokola Božkov a TPK Star Plzeň Nářadí – kopaná – házená Ptal jsem se a řekli mi: „Chceš vědět podrobnosti o házené za první republiky? O té staré házené, která se hrála v Plzni v oblasti Slovan? Potom se obrať s důvěrou na pamětníka – Josefa HRDINU.“ Tak jsem to slyšel z několika úst současných funkcionářů házené. Josefa Hrdinu, kterému je 82 let, jsem zastihl v klubovně pavilónu jednoty a dozvěděl jsem se od něho, že česká házená se hrála v Sokole Plzeň V hned po první světové válce. V roce 1921 oddíl této jednoty se stal přeborníkem sokolské župy. Postupně vedle této jednoty se formovali házenkáři v TPK Star Plzeň, kteří si vybudovali pěkné hřiště na louce vedle řeky Radbuzy. Tak vznikl krásný stadiónek ve zdravém prostředí. V létě měli házenkáři hned koupání a v zimě si přivydělávali vstupným na kluziště. Celý rok měli tedy co dělat a nepotřebovali k tomu tělocvičnu či jinou střechu nad hlavou. Pak se Josef Hrdina znovu rozpovídal: „Já jsem byl nejdřív funkcionářem české házené v Sokole Doudlevce. Ale v roce 1935 jsme pro nějaké rozmíšky oddíl zlikvidovali a jako celek vstoupili do TPK Star s vynikajícími hráči bratry Karlem a Bohumilem Křížkem, Frankem a Tětkem. Tohle sloučení přineslo Staru velký užitek, protože zakrátko se družstvo stalo přeborníkem republiky a tento titul si udrželo několik let. Za další zmínku stojí, že přibližně v těchto letech vytlačila odbíjená ze cvičiště Sokola Plzeň V českou házenou a také tito hráči vstoupili do Staru. Co bych řekl o sobě a své práci ve sportu a tělocvikařině? Vyrůstal jsem v Sokole a velmi jsem si oblíbil nářadí. Současně jsem hrál i kopanou a zajímal jsem se o házenou. Několik let za sebou jsem byl náčelníkem v TPK Star Plzeň a když tento oddíl slavných tradic při sjednocování tělovýchovy přešel do Spartaku Doudlevce, na nějaký čas jsem vynechal v aktivní práci. Házená mne však přivedla do Lokomotivy Plzeň v době, kdy předsedou oddílu české házené byl Václav Vavroch. Pracoval jsem v různých funkcích, a když bylo oddílu nejhůř, převzal jsem i předsedování. Teď už jenom se zájmem sleduji, jak si ti naši chlapci, hrající mezinárodní házenou, vedou ve II. lize. Žiji s nimi a sdílím každou radost z dobrého výsledku a starost nad prohrou a ztracenými body… K jubileu jednoty věnuji jednu ze svých velmi milých fotografií. Je z roku 1935, kdy družstvo Sokola Doudlevce bylo na výši své slávy a já byl jeho vedoucím. Byl to tenkrát dobrý a sehraný kolektiv, a proto mu patřilo první místo v přeboru ČOS. Nu, voda utekla, léta přibyla a zbyla jen milá vzpomínka. Ale stále myslím na to, že by i ta naše mezinárodní házená měla hrát ty přednější housle než dosud!“ Dodatek: Josef Hrdina byl takový fanda házené, že z vlastních prostředků koupil v roce 1941 za 850 K putovní pohár, o který se hraje dodnes „Frankův memoriál“. - kv - Od TPK Star – Plzeň k dnešní házené Hovoříme-li o nejstarší házené, je samozřejmé, že jde o tu českou. V prostoru Petrohradu začala již dávno v Sokole Plzeň V i v DTJ II. Pamětníci dokazují, že to bylo v roce 1920, ale že vlivem velkého rozmachu „wolley-ballu“ byla ze cvičiště „Pětky“ vytlačena do nových míst. Tam, dolů k řece, na louku, ale již pod jménem TPK STAR. O této staré i mladší historii až do roku 1949 již hovořil dlouholetý náčelník a předseda STARU Josef Hrdina. Náš výbor se vzal za úkol stručně zrekapitulovat historii české a mezinárodní házené od roku 1957, kdy byl oddíl znovu oživen v Lokomotivě Plzeň. Novou éru české házené jsme začali po jednom družstvu mužů, žen, dorostu a žáků. Nejúspěšnější byly ženy, které hned v příštím roce postoupily do II. ligy. V roce 1960 k nám přestoupilo celé družstvo Sokola Radobyčice i s místem v soutěži krajského přeboru. Naše družstva hrála se střídavými úspěchy, až zase v roce 1962 došlo k podobné situaci, jako se Sokolem Radobyčice. Protože ve Spartaku Plzeň došlo ke zrušení oddílu české házené, přešlo celé družstvo mužů soutěžících ve II. lize a žen v I. lize a obě družstva hrála soutěže za Lokomotivu. V tomto roce jsme tedy hráli s muži II. ligu, „béčko“ hrálo krajský přebor, ženy I. ligu, ženy „béčka“ a dorostenci krajský přebor. Podle účasti v soutěžích to byl rozhodně rok, který počtem družstev v I. a II. lize byl opravdu na výši. V té době jsme měli celkem 7 družstev. V dalších letech naši hráči pokračovali v těchto soutěžích, ale nedosahovali svou úrovní kvalifikaci pro vyšší soutěže. Potom však v polovině roku 1965 byl u nás oddíl české házené zrušen a ke slovu přišla mezinárodní házená. Opět se historie opakovala. „Béčko“ Spartaku Plzeň ohlásilo v čele se zasloužilým mistrem sportu Václavem Eretem přestup do naší jednoty jako celek a zařadilo se do I. ligy. Ale hráčům se nevedlo a hned v příštím roce skončili v I. lize jako poslední a sestoupili do II. ligy. Trenér Václav Eret i jíní hráči z našeho oddílu přestoupili jinam. Podívejme se ve stručném přehledu, kdo stál v čele oddílu házené od roku 1957. Byl to především Václav Harvan, pak Václav Vavroch, Josef Hrdina, opět Vávlav Vavroch a Karel Křížek. Od založení mezinárodní házené v roce 1965 Miroslav Hodina, pak nakrátko v roce 1968 bývalý aktivní hráč Jiří Huml a posledních osm let Miroslav Hodina. Sluší se poznamenat, že plných 10 let byl místopředsedou oddílu Václav Přibyl. Při založení oddílu mezinárodní házené 1. srpna 1965 měl 36 aktivních členů a 4 funkcionáře. O rok později již 52 členů. V roce 1976 měl 55 dospělých členů, dvě družstva dorostenců a 20 žáků. Takový je tedy růst tohoto oddílu. Ve výboru pracují, kromě předsedy M. Hodiny, Jaroslav Šašek, Jan Filipi, Josef Král, Petr Wurm, Jaroslav Karnold a Emil Rada. Jak již bylo řečeno, první družstvo mužů hrálo v ročníku 1965 a 1966 I. ligu, dorostenci skončili v roce 1970 v krajském přeboru na 2. místě, v současné době hrají I. zemskou ligu. Družstvo mužů „A“ hrálo s úspěchem 10 let II. ligu a po nové organizaci soutěží od roku 1975 v krajské soutěži, a tu hned v prvním ročníku vyhrálo. Získalo tak nárok bojovat v kvalifikaci o postup do národní ligy. Za dobu existence české i mezinárodní házené se vystřídalo mnoho hráčů. Vzpomeňme těch nejzasloužilejších, s jejichž jmény byla spjata házená v určitých obdobích. Z žen to byla B. Benešová, R. Košařová-Kottová a J Suchánková. Z mužů mistři sportu M. Ulč, L. Pavlíček, J. Kott, K. Pech, dále V. Hrůza, F. Kalina, J. Svoboda, J. Huml, J. Filipi, F. Hojer, K. Svidenský, dr. F. Čákora, Z. Valkony, F. Pešek, J. a F. Šaškové, bratři J. a F. Křížkové, P. a J. Hodinové, P. Wurm, J. Král, E. Pavlík, O. Otec, A. Kubík, J. Roj a Jan a Josef Nových. připravil výbor oddílu - 1977 Top \| Vznik \| 1965 - 1975 \| 1975 - 1989 \| 1989 - 2000 \| Osobnosti 1965 - 1975 Vážení sportovní přátelé, dovolte, abychom při vzpomínání na začátky mezinárodní házené našeho oddílu, citovali materiál, který u příležitosti 10ti let jeho trvání (v roce 1975) připravil její dlouholetý funkcionář – předseda oddílu pan Miroslav Hodina. Použití tohoto materiálu je i poděkováním za jeho obětavou práci. Házená jako taková měla na plzeňském Petrohradu vždy dobrou tradici a to jak v DTJ I1, tak i Sokole Plzeň V. Když při sjednocení tělovýchovy přibyl na „Pětku“ Star Plzeň, bylo možno hovořit o házené vysoké kvality. Vývoj se ovšem nedal zastavit ani ve sportu a proto v roce 1965 přechází Česká – národní házená na házenou podle mezinárodních pravidel. Rozhodnutí bylo uspíšeno přestupem B družstva mužů ze Škody Plzeň, kteří vyhráli II. ligu a pod tímto názvem nemohli být do I. ligy zařazeni.ligy zařazeni. K 1. červenci 1965 přestoupili do Lokomotivy Plzeň hráči : Hávránek, Eret, Vurm, Mudr. Čákora, Mařík, Mašek, Tucík, M.Huml, Šnobl, kteří spolu s Valkonym – přišel ze Šťáhlav a F.Šaškem z Třemošné utvořili „A“ mužstvo. Stávající hráči Lokomotivy Plzeň – Hojer, Svidenský, J.Šašek, Král, bři Nový, Kubík, J. Huml, Filipi a další utvořili mužstvo „B“. Organizaci oddílu zajišťoval výbor ve složení: M.Hodina – předseda, F.Pomp – místopředseda, J.Huml – organizační pracovník, E.Urban – pokladník, V.Přibyl – vedoucí „A“ mužstva. „A“ muži hráli I.ligu, muži „B“ byli zařazeni do krajského přeboru. Jako trenér byl získán Josef Valdman. První utkání podle mezinárodních pravidel bylo sehráno mezi Lokomotivou Plzeň a soupeřem z NDR Aktivist Lauchhammer. Velmi úspěšným lze označit vstup do I. ligy na podzim roku 1965, tak i mužů „B“ v krajském přeboru a to co do výkonu tak i návštěvnosti.Vůbec první utkání v I. lize porazila Lokomotiva Plzeň rozdílem 4 branek dlouholetého účastníka I. ligy Tatran Trnavu před více jak tisícovkou platících diváků. Na druhé kolo proti pražské Dukle přišlo více než 1.500 diváků. Podzim skončil za střídavých úspěchů se ziskem 9 ti bodů, ale jaro 1966 již nezastihlo naše družstvo v dobré formě, prostě výkonem nestačili, když většinu ligových zápasů prohráli rozdílem dvou branek ( Slávie Praha 22 : 24, Gottwaldov 20 : 22, v Karviné 23 : 21, v Zubří 20 : 18). Po ročním působení v naší nejvyšší soutěži mužstvo sestoupilo do II.ligy, kde mělo neméně těžkou pozici, neboť každý ze soupeřů se snažil proti bývalému účastníku nejvyšší soutěže uhrát co nejlepší výsledek. Bylo to o to těžší, že družstvo opustil trenér Valdman a hráči Mařík, Tucík a Šnobl. Bylo však doplněno z vlastních řad Králem, Svidenským, J.Šaškem a F.Hojerem. Jako trenér působil V.Eret. Po jeho odchodu družstvo vedl Jiří Huml, později pak Petr Vurm. Družstvo „A“ mužů se později dále měnilo, když odešel Havránek a přestal Mašek. Nastaly potíže, ale kádr vydržel, vždy se hrála dobrá házená s dobrými výsledky, jak ve II.lize, tak i muži „B“ v krajském přeboru. Měnili se hráči, měnili se i funkcionáři. Odešel E.Urban, přestal Pompl i Přibyl. Za tyto byli získáni Jan Špeta, Antonín Hájek aj.Filipi. Tři čtvrtiny roku nám pomáhal také trenér Miloslav Moulis, který pak odešel trénovat do zahraničí. Na jeho místo nastoupil Jaroslav Karnold a z původního družstva hráli již jen MUDr. Čákora, F.Šašek a Z.Valkony. V současné době pracuje výbor ve složení : M.Hodina, O.Nosek, E.Rada, J.Filipi, J.Šašek, J.Král aj.Karnold. Oddíl žil a žije, svůj sport provozoval a provozuje ve skutečně amatérských podmínkách. Přijatelné šatny si vybudoval sám v akci „Z“ až v roce 1970 za finanční podpory Obvodního národního výboru Plzeň 2. Na jejich výstavbě včetně zdrenážování hřiště členové oddílu odpracovali zdarma 1.780 brigádnických hodin a to během letní přestávky. Všechna uplynulá léta jsme úspěšně ve II.lize obstáli. Byli jsme nejhůř sedmí, nejlépe pak třetí v tabulce. Totéž lze říci o mužích „B“, bojujících v krajském přeboru. Více je nutno si vážit úspěchů v soutěži slušnosti a oddíl vždy řádně plnil své povinnosti, o čemž svědčí skutečnost, že za celých 10 let nemusel platit ani jednu korunu pořádkové pokuty. Jistě důkaz o obětavosti všech hráčů i funkcionářů. Méně úspěchů jsme zaznamenali v družstvech mládeže. Byli sice světlé chvilky, když dorost byl druhý v kraji a stačil jediný bod, aby postoupil do I.ligy. Žáci hráli se střídavými úspěchy, ale většinou u nás žáci získávali základy, které pak rozvíjeli a uplatňují v jiných oddílech. Přesto některé tehdejší žáky neodradila ani porážka 2 : 42 z podzimu 1965, kterou utrpěli v Nezvěsticích a dnes v naší Lokomotivě jsou platnými hráči v družstvech dospělých. V současné době tvoříme nová družstva, snad u těchto bude více vytrvalosti a oddílové věrnosti. DESET LET, krátký úsek v lidském životě, ale co muselo být vynaloženo úsilí, obětavosti i odříkání všech, kteří mají házenou rádi. Odměnou jim byla a je radost z pohybu, z úspěchů na sportovním poli. Sám jednotlivec by to nedokázal, ale v kolektivu bylo překonáno hodně. Nutno vyzdvihnout obětavost rodičů, zvláště maminek a manželek hráčů i funkcionářů, že měli a mají pochopení, že pomáhají v tom, abychom mohli házenou hrát. Každý rok z těch deseti byl v něčem jiný. Každý přináší vzpomínky. Každý rok a celé desetiletí každému našemu členu přinesl něco nového, něco co jiný získává velmi těžko nebo vůbec nezíská. Krásné chvíle prožité v kolektivu na hřištích při zápase, při trénincích, v poznání naší krásné vlasti a v poznání jiných lidí, jiných mravů. Naši házenkáři snad z celé naší tělovýchovné jednoty v těchto deseti letech přivítali na našem hřišti nejvíce zahraničních soupeřů. Na „Pětce „ hráli Francouzi, Dánové, západní Němci, Rakušané a nejvíce pak soupeři z Německé demokratické republiky. Naši Lokomotivu jsme reprezentovali v několika městech ve Francii, kde jsme dokázali získat i pohár populárního Krola, vítězstvím nejen nad francouzskými, ale i nad západoněmeckými a lucemburskými soupeři. V Rakousku jsme startovali v Linzi, ve Schwatzu a Insbrucku. v západním Německu jsem hráli v Regensburgu, v Neukirchenu, Dirmingenu, Pirmansens, Rohlalben, Zweibrückenu a dalších. V Německé demokratické republice jsme byli dvakrát hosty ve Frankfurthu nad Odrou, kde na turnaji jsme hráli nejen s domácími, ale i s házenkáři ze SSSR a Jugoslávie. Hostili nás v Eisenhüttestadtu, navštívili jsme Harthu i Mainingen. Byli jsme aktéry při oslavě 750 let trvání obce lužických Srbů ve Schleife, kde mimo jiné jsme dokázali porazit i Dynamo Berlín. Byly to hezké chvíle, byly nákladné pro každého účastníka, ale každý rád vzpomíná a bude mít na co vzpomínat. Náš oddíl házené plzeňské Lokomotivy má dobrý zvuk. Patří mezi kvalitní házenkářské oddíly a je na nás všech, na těch co hráli, hrají a hlavně na těch, co přijdou později, aby bylo možno oslavovat více desetiletí. Miroslav Hodina Top \| Vznik \| 1965 - 1975 \| 1975 - 1989 \| 1989 - 2000 \| Osobnosti 1975 - 1989 V sedmdesátých letech přicházejí do "A" družstva dvě významné osobnosti z řad mladých. Pavel Hodina a Vojta Šik se stali stálými členy kádru. V. Šik je na dlouhá léta nejlepším střelcem krajského přeboru, do kterého díky reorganizacím družstvo sestupuje. Bohužel návrat do vyšších soutěží mnoho sezón těsně uniká. Tradicí se stává druhé nebo třetí místo. Pouze "B" družstvo se železnou pravidelností vítězí v Sdruženém oblastním přeboru - avšak bez nároku na postup. V těchto letech dochází v oddílu ke změně na trenérském postu. Mužstva se ujímá Vlastimil Hejcman. V roce 1975 dochází ještě k jedné události. Do oddílu přestupuje celé dorostenecké družstvo Škody Plzeň a přináší s sebou i nejvyšší soutěž I.dorosteneckou ligu. Trenérem tohoto týmu je ing. Zdeněk Černý. V letech osmdesátých pak právě hráči z tohoto družstva doplňují kádr prvního celku mužů. S bratry Křížky, Svidenským, Pavlíkem, Hodinou a Šikem tek nastupují i Břečka, Bystřický, Šedivec, Wildt, Lukáš, Ulč, Sedláček a Karel. Hrajícím trenérem je Karel Svidenský. Cíl - postup do III. Ligy však ani toto mužstvo nedokáže naplnit. V roce 1984 oddíl kromě tradičních výjezdů k utkáním do družební Gery v bývalé NDR, uskutečňuje i zájezd do Francie, kde se tým utkává nejen s hostitelským CA Alancon, ale sehraje i několik úspěšných zápasů s celky vyšších francouzských soutěží, mimo jiné i s druholigovým A.S.P.T.T. Metz. Vítězné tažení po Francii dává základ dalším dlouholetým kontaktům, právě s celky z Alanconu a Metz. Dalším zlomovým rokem je sezóna 1987/88, kdy oddíl opouští své hřiště na "Pětce" a stěhuje se do areálu mateřské TJ . Nejen změna domácího hřiště, ale i odchody některých hráčů se podepisují na nestabilní výkonosti mužstva. Střídají se nejen hráči, ale i trenéři. Po Svidenském, ing. Černý, znovu Svidenský a nakonec František Zápal. Ten se pokouší vybudovat mladý ambiciózní tým s klasickým cílem - postupem do III.ligy. V kádru se objevují nová jména - Kopic, J.Černý, Beránek, Bičiště, Zápal, bratři Drožďové, Jůza, Jakeš, Říha, Drobil. Revoluce v roce 1989 se tak stává i jakýmsi symbolickým mezníkem také v historii oddílu házené TJ Lokomotiva Plzeň. Top \| Vznik \| 1965 - 1975 \| 1975 - 1989 \| 1989 - 2000 \| Osobnosti 1989 - 2000 Omlouváme se, ale tato stránka se zatím vytváří. Top \| Vznik \| 1965 - 1975 \| 1975 - 1989 \| 1989 - 2000 \| Osobnosti Osobnosti Vážení sportovní přátelé, dovolte, abychom následujícími řádky vzdali hold panu Václovu Eretovi, jednomu z nejlepších házenkářů, kteří rozdávali svým uměním radost příznivcům sportu. Je nám ctí, že v průběhu své bohaté sportovní kariéry působil i našem oddíle. Použili jsme materiál zpracovaný panem Karlem Vendlerem uveřejněný v publikaci „Plzeň a tělovýchova 1862 – 1982“. Nepovažovali jsme za vhodné cokoli v tomto materiálu měnit a proto se zde vyskytují některé výrazy poplatné době, kdy článek vznikal. Házenkář s pověstnými vykláněčkami MOTTO: Měl kuráž, něco chtěl, nebál se. Odvážil se, riskoval – modřiny a šrámy mu byly vzpruhou… Byl to docela normální venkovský kluk, chtěl dělat všechno to,co viděl u těch starších. Vesnice Lhůta u Šťáhlav měla 80 čísel, ale i dělnickou tělocvičnou jednotu, kde kromě té trošky základní tělesné výchovy měla prim česká házená. V osmi letech už byl mezi těmi, co trávili všechen volný čas na škvárovém hřišti ohraničeném lajnami a dvěma malými brankami. Zakrátko patřil k nejlepším a hrál za žáky a později i za dorost. V šestnácti letech mu byla Lhůta těsná a proto hrál za DTJ Tymákov. Jak už to bývá, čiperný kluk na sebe upozorní a až do odchodu za vojenskou prezenční službu v roce 1949 hrál za klub svých klukovských snů – Šťáhlavy. Na vojně hrál v Praze za ATK a brzy se tam zařadil mezi nejlepší hráče. Jako druhoročák reprezentoval naši házenou o 11 hráčích v Rumunsku, sehrál mnoho důležitých zápasů a pod odborným vedením našich nejlepších trenérů se stal ostříleným borcem. Když se potom po dvou letech „vojančení“ vrátil, hrál krátce za „domácí“ Šťáhlavy, později přešel do Spartaku Škoda ZVIL, kde formovali družstvo pro ligovou soutěž. Dodnes je členem této velké škodovácké tělovýchovné jednoty. Tolik úvodem sportovního životopisu velké postavy naší házené – zasloužilého mistra sportu VÁCLAVA ERETA. Házenkáře – vynálezce, který svými nenapodobitelnými „vykláněčkami“ byl postrachem všech brankářů a nevyzpytatelným útočníkem pro obránce. Do vrcholné formy se dostal ve svých 25 letech v roce 1952 a ta mu vydržela osm let. Sám nespočítá, kolik to bylo zápasů, kolik hodin tréninku prvoligového a reprezentačního hráče, kolik dal gólů, kolik kilometrů procestoval a kolik nocí prospal jen tak – jak se říká na půl oka. Spočítá však úsilí své manželky, která musela sama vychovat dva syny, protože táta – přední ligový hráč byl pořád někde na cestách. Nebýt tohoto zázemí, porozumění a laskavého slova při vzácných chvílích pobytu doma, nemohl by mít sil dokázat všechno to, co je faktem. I to, že ještě ve svých padesáti letech si hrál za „starou gardu“….. Co považuje za nej, nej, nej…….. Především to, že ve svých mladých letech se dostal mezi šťáhlavskou elitu a v roce 1949 byl v družstvu Sokola, které se umístilo v české lize házené na II. místě. Dva přebornické tituly družstva ATK v letech 1950 – 51, kde patřil k nejúspěšnějším střelcům. v V družstvu Škodovky přebornický titul v české házené za rok 1953. Ligová soutěž házené o sedmi hráčích s čelným umístěním družstva Škodovky v letech 1954 – 1958. Mezi tím v roce 1955 na mistrovství světa v NSR byl vyhlášen nejlepším střelcem a přičinil se velkou měrou o třetí místo družstva ČSR. V roce 1958, který byl ve znamení MS v NDR a Světového festivalu mládeže v Moskvě, se přičinil o II. a III. místo v soutěžích, na MS byl vyhlášen druhým střelcem. Za tyto a další výsledky a především za morální kvality obdržel v roce 1956 titul mistra sportu v roce 1958 titul zasloužilý mistr sportu v roce 1969 Cenu města Plzně za tělovýchovu a sport. V Lokomotivě Plzeň a v zahraničí Jak léta přibývala a mladí se hlásili o svoje, hrál pět let za „béčko“ Škodovky ve II. lize a potom, když celé družstvo přestoupilo do Lokomotivy, opět hrál v 1. lize. Ještě ve svých 39 letech byl pátým nejlepším střelcem nejvyšší házenkářské soutěže. Potom po dvou letech přijal nabídku stát se hrajícím trenérem na jednu sezónu v Mnichově za TUS Milbertshafen a druhou za Post Regensburg. Bylo to výhodné angažmá pro stárnoucího sportovce, který odváděl svoje zkušenosti. Ale co naplat – doma je doma – a tak po dvou letech, s dalšími poznatky o životě v zemi jak se někdy říká „velkých možností“ se vrátil domů, do své rodné Lhůty a na škodovácké pracoviště. Samozřejmě, že házenkářský sport neopustil a byl sedm let trenérem prvoligového družstva TJ Škoda. To, co se mu nepovedlo jako hráči, aby jeho škodovácký oddíl vyhrál ligovou soutěž, se mu povedlo ve funkci trenéra. V roce 1974 vyhrálo jeho družstvo ligu a stalo se mistrem ČSSR. Za jeho působení ve funkci trenéra byli třikrát druzí a jedno třetí a čtvrtí. Poslední sezónu s družstvem „nedopracoval“ pro „palácovou revoluci“, kdy odešel trenér Moulis a zakrátko i on – na přání hráčů, kteří přes svoje kvality šli od porážky k porážce. Ale to už je kapitola, která se nazývá – co se člověku v životě nepovedlo…… ESEM se člověk jen tak lehce nerodí V úvodu říkám, že – měl kuráž, něco chtěl, modřiny mu byly vzpruhou. Jeho touhou jako venkovského kluka bylo něco ukázat a cele se věnovat sportu. Až do svých 19 let, kdy přišel do Šťáhlav, neměl trenéra. Sám se svým bratrem Miroslavem a Kuglerem byli denně na hřišti a zkoušeli všechno to, co odkoukali od dospělých, při zápasech v Rokycanech, Ejpovicích, Šťáhlavech, ale i v Plzni na IKARU, STARU a Petříně. Potom ve Šťáhlavech pod vedením Václava Vyskočila, který byl vedoucím a trenérem zároveň. Nebylo lehké vstávat brzy ráno na cestu do modelárny v plzeňské škodovce, pak vlakem do Starého Plzence a odtud pěšky 4 km do Lhůty, naobědvat se a hned zase 4 km do Šťáhlav na trénink – třikrát v týdnu. O tom se dnes sportovcům ve střediscích vrcholového sportu ani nesní. Ale mělo to svůj zvláštní půvab. Člověk byl neustále v pohybu, nebyla chvilka času na „darebnosti“ a všechny ty potíže překonával pocit, že žiješ v dobré partě, která si navzájem rozumí. Všichni vyrostli ve skromných poměrech a radost z úspěchů v milovaném sportu je držela pohromadě. Velkou školou mu byla doba strávená v pražském ATK, kde trenér Voreth byl člověkem na pravém místě a dával svým svěřencům házenou do těla na plné obrátky. Stejně tomu bylo i v národním družstvu. V té době byl v ATK i Emil Zátopek a způsob jeho přístupu k tréninku byl všem příkladem. Vrcholový sport a státní reprezentace „Ptáš se, soudruhu redaktore, na můj pohled na vrcholová střediska a státní reprezentaci. Řeknu to lapidárně: vrcholová střediska jsou určitě dobrá vymyšlenost, ale – měli by tam být jen sportovci, kteří chtějí odvádět vrcholové výkony a nikoliv ti, kteří po celá léta jsou jen průměrní! Myslím si však, že na úkor středisek se málo podporují venkovské jednoty, kde nám v minulosti vyrůstali zdatní hráči, kteří se uměli prosadit až do státní reprezentace svými bojovnými výkony. Když vezmu jen naši házenou, takové oddíly jako Šťáhlavy, Ejpovice, Třemošná a Starý Plzenec i Červený Hrádek dodávaly pro reprezentaci kraje i státu hodně hráčů. Dnes ty oddíly živoří a nenajde se tam ani jeden hráč pro ligu a to by nás mělo všechny varovat! Výchova a přístup k reprezentaci jsou dány tím, že v současné době už od mládí jsou sportovci vedeni jednostranně. Chybí jim potom kázeň a všestranná obratnost a kolektivnost, kterou dříve získávali od mládí i v základní tělesné výchově. Nyní jsou pohybově nadaní žáci a dorostenci předurčeni pro reprezentaci a tím se jim velmi škodí. Chybí jim zdravá motivace a přitom se jim dává neúměrná finanční a materiální podpora, které si nakonec ani neváží. Jak se to srovnává s dobrou politickovýchovnou prací? Každý se snaží získat pro sebe co největší výhody, ale již jen zřídkakdy odvádí výkony, které by byly v relaci s vynaloženými prostředky. Další nevýhodou středisek vrcholových sportů je ten, že sportovec ztrácí kontakt s pracovištěm. S lidmi, kteří by k němu byly kritičtí při špatné výkonu a pomáhali mu řešit i životní problémy. Prostě zůstali sami. Jen ta cesta na trénink, domů, pak na zápas, na cestách, bez sourodého kolektivu, a to se projevuje i ve hře. Každý hraje jen pro to svoje tričko a ne pro kolektiv. Ostatní, kteří nejsou ve středicích, se často ani nedostanou do vojenských družstev a brzy pak zanechají sportovní činnosti. Možná, že by právě z některého takového byl výborný hráč, protože se někde dostane do vrcholové formy až kolem té pětadvacítky. – Stačí?“ Se zasloužilým mistrem sportu Václavem Eretem by se z jeho zkušeností daly napsat ještě další stránky. Ale už dost. Jenom ještě vzpomínka na to, jak na něho spolupracovníci ze Škodovky nezapomněli, když mu bylo nejhůř po operaci kyčelních kloubů. To vlévalo novou naději na uzdravení spolu s péčí, kterou mu věnovali lékaři Krauz a Přibyl. Zapomněli však ti, pro které hodně udělal a měli mít k němu stále hodně blízko. Ale tak už to v životě chodí a ne nadarmo se říká, že „všechna sláva – polní tráva“…… Karel Vendler Top \| Vznik \| 1965 - 1975 \| 1975 - 1989 \| 1989 - 2000 \| Osobnosti