Ludvíci

 

V textu bylo použito mnoho hlášek a nápadů autorových přátel.

Dále bylo užito citací z děl našich i cizích klasiků:

Karel Čapek: Matka, Karel Jaromír Erben: Vodník, Generál Laudon, Lád'a Křížek: Zlatej chlapec, Karel Hynek Mácha: Máj, Jan Neruda: Romace o Karlu IV., Stanislav K.Neumann: Kniha lesů, vod a strání, Vítězslav Nezval: Manon Lescaut, tentýž: Sbohem a šáteček, ruská lidová Partyzán, William Shakespeare: Hamlet, Soustava SI, Fráňa Šrámek: Splav, Vladislav Vančura: Rozmarné léto, Jaroslav Vrchlický: Za trochu lásky šel bych světa kraj, Jiří Wolker: Balada o námořníku.

Premiéra 7.dubna 1993 v divadle Dialog v Plzni v podání divadla MO, později přejmenovaného na divadlo Ludvíci, v režii autora, s hudbou Pavla Broma a výpravou Václavy Krausové a Bohumily Skrbkové.

Výstup PRVNí

 Na scéně se válí okolo stolu čtyři chlapi. Okolní nepořádek svědčí o ránu po pořádném mejdanu. Stůl stojí před jakýmsi stavením. Vejde servírka, která lehce poklidí a než odejde, plácne jednoho z ležících. Ten vykřikne a vzbudí tím druhého, říkejme mu Druhý. Druhý se neohrabaně probouzí a pak se snaží probudit ostatní. Moc to nejde, všichni provádějí ze spaní různé prostocviky. Druhý pronáší věty typu: Ludvíci, vstávejte. Vstávejte, chlapi, už je čas. Je ráno. No tak, Ludvíci... Po nějaké době zápolení uslyší za scénou čísi pískání. Je to dost překvapující jev. Začne být ve svém buzení zbrklejší a naléhavější.

Výstup DRUHý

Druhý:            Ludvíci, vstávejte, někdo sem jde!!!

 Čtvrtý se vztyčí, praští se o stůl a zase padne na zem. To probudí Prvního a Třetího, kteří vyskočí, koukají přes stůl na Čtvrtého, Druhý se k nim připojí.

Třetí:              Je mrtvej?

Druhý:            (Čtvrtému) Jsi mrtvej?

Čtvrtý:            (vleže) E - e. (citoslovce znamenající "ne")

Druhý:            (Třetímu) E - e.

Třetí:              (Prvnímu) E - e. (To už vešla dívka)

První:             (Otočí se do prázdna a uvidí dívku) E - ...

Dívka:            ... e. (Všichni se otočí na Dívku, Dívka na ně zírá. Po chvíli)  Dobrý den.

Ludvíci:          Dobrý den.

První:             Kdo jsi?

Dívka:            Já jsem Maruška.

Druhý:            A kde ses tady vzala, Maruško?

Maruška:       Jak se to vezme. Jdu na jahody.

Třetí:              A jsi z daleka?

Maruška:       Jak se to vezme. Už jsem na nohou tři dny a tři noci.

Čtvrtý:            Tak to tě musí pěkně bolet nohy, ne?

Maruška:       No, jsem teda pěkně ušlapaná, ale já jsem zvyklá.

 (Ludvíci se po sobě podívají, trochu s podezřením, trochu s radostí)

První:             Jak to myslíš?

Maruška:       A co jako?

Třetí:              No s tím... ušlapaná... zvyklá...

Maruška:       No to jako že mi macecha pořád šlape na paty. Tak holt jsem zvyklá bejt ušlápnutá.

 (Ludvíci jsou trochu zklamaní a jdou si sednout)

První:             No nevadí, tak si aspoň u nás sedni. Musíš bejt pěkně ušlapaná.

Maruška:       Děkuju. Já jsem zvyklá.

První:             Tak ty jdeš na jahody.

Maruška:       Hm.

Čtvrtý:            To ti to ale trvá nějak dlouho, ty tvoje jahody.

Maruška:       No to víte, kluci (dotčené mrmlání Ludvíků). Ony nějak nerostou. Zatím jsem našla jabka a kaštany, ale ty nepotřebuju.

Druhý:            A proč?

Třetí:              Jabka jsou taky dobrý. Někdo mi vyprávěl nějakou příhodu, jak si dva milenci utrhli jabko, snědli ho a na místě se spustili. Na to jsou jabka taky dobrý. (zatváří se vesele)

Maruška:       Jenomže já musím sehnat jahody. Macecha mi to nakázala.

Druhý:            Ty máš macechu?

První:             A je zlá?

Čtvrtý:            Není hodných macech. Od toho je macecha macechou, aby byla zlá. Hodným macechám se říká "teto".

Druhý:            Kdyby byla hodná, tak ji nepošle na tři dny a tři noci.

První:             Třeba nevěděla, že žádný nenajde. Macecha je taky člověk.

Čtvrtý:            Aspoň bude chytřejší.

Druhý:            Cože?

Čtvrtý:            Chybama se člověk učí.

Třetí:              Já bych spíš řek, že macecha je taky ženská!

Maruška:       Víte, kluci, (nespokojené obličeje) macecha neni zlá. Ani hodná. Moje macecha je krysa.

Druhý:            Chudák.

První:             Chudák nechudák, krysa nekrysa, my ti něco řeknem. Ty totiž nevíš, kdo my jsme zač. My jsme totiž dvanáct měsíčků.

 (nechápavé tváře ostatních)

Maruška:       (po chvíli) Spíš... Čtyři dvanáct měsíčků.

První:             Ne. My jsme čtyři třiměsíčkové. To je dohromady dvanáct měsíčků. Mé jméno je Leden Únorovič Březenius Jaro, můžeš mi říkat Járo. Tamhleten (Třetí) je Duben Květoslav Červen Léto, tamhleten (Druhý) je Červenec Srpen Září Podzim a tenhle veliký (Čtvrtý) je Říjen Listopad McProsinec Zíma.

 (všichni si to probírají v hlavě)

Čtvrtý:            To mi není jasný. Když jsem teda veliký Říjen Listopad McProsinec Zíma, tak co mám teda na starosti? Říjen a listopad je přece podzim a do zimy patří ještě leden a únor, a to zase ještě neni jaro, což by měl na starosti tady Jára, no prostě v tom mám zmatek.

První:             Takhle. (přemýšlí) Každý má na starosti konkrétní práci na jednotlivých měsících. A potom má dohled nad celým ročním obdobím jako takový šéf těch ostatních měsíců.

Druhý:            Aha. Takže v červenci a v srpnu se starám o přírodu já a můj šéf je Duben... Květoslav... Červen... Léto, v září jsem sám svým šéfem, protože už to znám, a tak dělám ještě vedoucího v říjnu a listopadu tady McProsincovi.

První:             Přesně tak.

Maruška:       Aha. A hele, chlapi (nadšení mezi chlapy), to byste mi mohli vysvětlit, proč nerostou letos jahody, když jste z tý branže.

Čtvrtý:            Přátelé, vím. Co je ted'ka za měsíc?

Druhý:            (po chvíli) Já! Já jsem Září! (a celý se rozzáří)

Čtvrtý:            A kdo je Podzim?

Druhý:            Já! Taky já!

Čtvrtý:            A proč nerostou jahody?

První:             V září jsou už jahody pryč.

Čtvrtý:            Tak.

 (pauza)

Maruška:       To je hezký. Tak ono je září. A jahody už jsou dávno pryč. To mi tedy macecha neřekla, že je září. Naposledy mi řekla, že je 18. dubna, protože měla narozeniny. Chtěla ode mě rum. Já to nepočítala, myslela jsem, že je tak červenec. To je v háji.

Druhý:            No třeba by to šlo nějak zařídit, když jsme ted' ty měsíčkové. Třeba bysme to nějak přeskočili nebo co.

První:             Nene. To nejde. Rok neni holubník. Rok musí jít pěkně popořádku. Ten by nám dal, kdyby my měsícové cipísové si z toho dělali rok-je-holubník. Ne ne.

Maruška:       To abych se teda vrátila domů. Bez jahod. No to je pěkné plátno.

Třetí:              Hele, měsícové, to přece nejde. Kdo z vás jedl letos jahody? (nikdo) No, a kde bydlí nejbližší lidi?

První:             Daleko. Ty tu celý léto nebyli.

Třetí:              Vidíte. Takže chcouce nechcouce, ty jahody tady v září musely ještě někde zůstat.

Druhý:            A my je půjdem hledat?

První:             Dobrá. Výborný nápad. Takže: Ty půjdeš do támhletý oblasti. Ty, ty prohledáš tamhle les. Ty se vydáš ke skále a já k řece. Každý svou končinu, jasný?

Všichni:        Jasný.

Všichni se vydají svým směrem, ale Třetí se pomalu loudá, a když vidí, že jsou všichni pryč, vrací se k Marušce.

Výstup TřETí

Třetí:              A co ty jsi tady taková smutná?

Maruška:       Já nevím. Co já tady sama samička.

Třetí:              Hele, okolo skály neroste nic, natož jahody. Já tam nepudu, a tady s tebou zůstanu, chceš?

Maruška:       To jseš hodnej. To jsem moc ráda.

Třetí dělá cukrbliky a vopičky. Maruška se zprvu diví.

Maruška:       Ty mě bavíš nebo balíš?

Třetí:              Balím!

Maruška se nechá sbalit a odejdou spolu.

Výstup čTVRTý

 Vejde podivná dívka, hezky, ale celkem chudě oděna. Chvíli se rozhlíží.

Tulačka:        Á, tady někdo je. Tady někdo žije. (Zkoumá terén a zjišťuje různé prvky civilizace) A jsou to chlapi. (radostně) Krůtíbrko!

Za scénou je slyšet, jak někdo zpívá. Tulačka se podívá, kdo to je, vykřikne, okamžik přemýšlí, co ted', a nakonec si lehne na zem a dělá, že spí.

Vejde dědula, zpívaje si. Uvidí spící Tulačku a jme se ji zblízka pozorovat. Zatím se potichu vplíží divná bytost ženského pohlaví a neurčitého věku, zjevně to nemá v hlavě v pořádku. Přiblíží se k dědulovi a kouká mu přes rameno na Tulačku. Dědula sebou trhne, když ji za sebou ucítí.

Dědula:           Psst! Spí!

Bláznivá:        Psst! Spí!

 (Dědula ji odtáhne opodál)

Dědula:           Znáš ji?

Bláznivá:        Znám. To je naše Maruška. My spolu... (šeptem) chodíme na jahody.

Dědula:           Ted'? V září?

Bláznivá:        A vy jste ten pán, co je hlídá!

Dědula:           Já? Jahody? Jakživ jsem nehlídal jahody.

Bláznivá:        Taky jste je nikdy neuhlídal, neuhlídal, neuhlídal, a já bych vám taky uhlí nedala, uhlí nedala, uhlí nedala...

Dědula:           Ježkovo voči, tiše bud', vždyť spí.

Bláznivá:        To má za ty kecy vodpoledne. Ale já jí to ještě spočítám!!

 (Vrhá se na Tulačku, Dědula jí brání)

Dědula:           Necháš ji, nevilné stvoření uprostřed sladkého spánku!

Bláznivá:        Chudák. Má asi těžký život. Už aby vstala.

Dědula:           A kdo ty jsi vlastně zač?

Bláznivá:        Já jsem víla. A jestli jednou zjistím, že nejsem, pak skočím ze skály a vzlétnu vzhůru a bude ze mě víla. A utancuju všechny kluky, co si mě nebudou chtít vzít. Nechceš si mě vzít?

Dědula:           (směje se, ale pak vidí šíleně smutné oči toho děvčete) Víš, já jsem asi moc starý... Ale ještě o tom budu přemýšlet. Určitě o tom budu přemýšlet. Pojd'se mnou, najdeme někde studánku a přineseme trochu vody, až se tady Maruška probudí, aby měla co pít, ano?

(Odvádí ji pryč, ještě se ohlédne za Tulačkou. Je trochu nervozní.)

Výstup PáTý

Vrací se Maruška. Je posmutnělá až smutná a přichází sama. Pomalu si sedá na zem. Celou dobu ji nepozorovaně pozoruje Tulačka. Snaží se nenápadně vycouvat, ale o něco rachotivého zakopne - v tu ránu ovšem znehybní do štronza a Maruška se ohlédne. Když vidí Maruška nehybnou postavu, vytřeští oči jako Vinšová, otočí se k ní zády, promne si oči a když se otočí zpátky, Tulačka je ta tam.

Maruška:       A eště k tomu mám halucinace.

 (zpívá)

 Když jsem se ráno vzbudila o pátý,

 Říkala jsem si nejmíň už po pátý

 Jak je ten život smutnej.

 A když jsem prala pradélko o šestý,

 Říkám si, jak se někomu poštěstí,

 Že nemá život smutnej.

 

 A když jsem slepicím dala v půl sedmý,

 Chyběl mi aspoň ten úsměv letmý,

 Zpívám si song smutnej.

 

 I'm singing the Maruška's song

 So long so long so long.

 I'm singing the Maruška's song

 So long.

 

 Ale už v deset nechci bejt smutná,

 Nějaká změna bude tu nutná,

 Singing the Maruška's song.

 V jedenáct podnikám odvážný podnik,

 Ve dvanáct zjistím, že je pod-vodník,

 Singing the Maruška's song.

 

 A tak si slibuju kolem půl jedné,

 Že moje smůla na něho sedne,

 Singing the Maruška's song.

 

 I'm singing the Maruška's song

 So long so long so long.

 I'm singing the Maruška's song

 So long.

Mezitím přišel Dědula a zpíval s ní refrén.

Výstup šESTý

 Ted' se Dědula zasměje, radostí i překvapením.

Dědula:           Maruško, Maruško, ty z bohyně dceruško!

Maruška:       Nevlastní. Vy mě znáte?

Dědula:           Znám, znám. Ale prve jsi se mi zdála nějaká jiná...

Maruška:       To asi stárnu. Moment... Kdy prve? Jak prve? Jak zdála? Jak nějaká? Jak jiná? Jak mě znáte? Kdo jste, člověče?

Dědula:           Nebud' zvědavá, budeš brzy stará.

Maruška:       A jo.

Dědula:           Heleť, pocem. Ty máš nějaký problémy, vid'. Ty máš na někoho spadeno, vid'. Vid'?

Maruška:       Nn... no. No jo. To je pravda.

Dědula:           Tak tak. A heleť, pocem.

Maruška:       No, dyť jsem tu.

Dědula:           No, pocem. A ty bys ráda někomu s chutí něco provedla, vid'? Vid'?

Maruška:       No... ani ne...

Dědula:           Ne?!?

Maruška:       No, nevím. Spíš naopak.

Dědula:           Nevím? Ale víš, vid'že víš?

Maruška:       Vím! Nejradši bych někomu vyvedla nějakou... nějakou strašnou... nějakou...

Dědula:           Impertinenci?

Maruška:       No.

Dědula:           A komu?

Maruška:       Tomu mizerovi mizernýmu - za všechny, za všechno, a beze všeho.

Dědula:           Ať je to ten nebo ten,

Vyhod'me ho z kola všici,

Ten dostane koštětem,

Ten dostane po palici, ble.

Maruška:       No to neni možný.

Dědula:           Možný nemožný, já ti pomůžu. Já jsem totiž kouzelný dědek. A na důkaz pravdivosti mých slov, hle!

 (čaruje)

Ve jménu mega! Ve jménu tera! Ve jménu giga!

 (hvízd, přiletí obrovská červená jahoda, nejlépe plyšová)

Maruška:       (Nechápavé a zmatené zvuky:) Nc, ps, ts, bnd... Co to?

Dědula:           Jahoda. Klid, ta je z moduritu. Kousni si.

Maruška:       (kousne si (a plive plyš)) No toto?

Dědula:           No a ted' pojd' se mnou, u potoka jsem nechal tu bláznivou holku, jdem pro ni. Nemůžeš ji takhle dlouho nechávat samotnou.

Maruška:       (nešťastná, naprosto nechápe) Coooo?

Dědula:           No pod', pod',pod'. (Odtáhne ji pryč)

Výstup SEDMý

 Přichází Tulačka, a jak přijde, vidí, že přišel do hlediště Druhý. Tulačka si sedne a vyčkává. Druhý hledá mezi diváky jahody. Po chvíli zaregistruje Tulačku, stydlivě se zasměje.

Druhý:            Ahoj. Neviděla jsi tu někde jahody?

Tulačka:        Já? Hody? Ne. A čípa ty seš?

Druhý:            Já jsem Ludvíkojc. A ty?

Tulačka:        Čí chceš.

Druhý:            Tak ahoj, Číchceš.

Potřese jí bodře rukou, nastavenou k políbení. Tulačka se ho jme svádět, Druhý jí uniká, blekotá o svých kamarádech a co tam dělají. Pustí trochu hudby, která Tulačku ještě povzbudí, takže Druhý ji po chvíli zápolení raději vypne. Nakonec jí přinese lahev piva, ale Tulačka ji obratně naleje do Druhého a ladným pohybem odplouvá. Druhý ji fixuje pohledem a konsternovaně odchází za ní.

Výstup OSMý

 Na scénu vejde pán. V buřince, v černém cestovním obleku, s kufrem a hůlkou nebo deštníkem. Vypadá jako cestující, za těchto okolností zbloudilý cestující. Prohlíží si to tu, jako by stál na nádraží. Také přijde Čtvrtý, který hledá jahody. Když do sebe vrazí, Čtvrtý se lekne.

Cestující:       Dobrý den, pane.

Čtvrtý:            Dobrý den, pane. (stranou) Kdo to je? Vypadá jako zbloudilý cestující. (k pánovi) Kdo jste, pane? Nikdy jsem nikoho tak barevného neviděl.

Cestující:       A asi ani neuvidíte, pane. Já jsem zbloudilý cestující. Nevíte, kudy tudy někde vede nejbližší drožka?

Čtvrtý:            To věru nevím. Nicméně vezměte místo.

 (Oba pánové zasednou)

Cestující:       Prekérní situace.

Čtvrtý:            Ano. Ale proč chodit kolem horké kaše, pokud není studená, že.

Cestující:       Nikdy není tak horká, aby nemohla být horší. Možná tu někde vede železnice.

Čtvrtý:            Kdysi tu vedla dřevěnice, ale požrali ji červotoči a moli. To víte, ta země je zaslíbená.

Cestující:       Ano, rozumím. V takovém případě se odtud asi nedostanu, že?

Čtvrtý:            Neztrácejte naději. Hlava umírá poslední. Vlastně naopak. A kudypak kam?

Cestující:       Ale, nevím, zdali to tam budete znát. Na Starý Zéland, pane, Pobřeží Voloviny. Já to tam budu znát.

 

 

Čtvrtý:            To je ten ostrov v Mongolsku, ne?

Cestující:       Téměř správně, pane. Vidím, že jste zečtělý. Nicméně je to víceméně dále.

Čtvrtý:            Promiňte mi to malé nedopatření. A odkud pocházíte, smím-li se ptát?

Cestující:       Ale jistěže. Z Malé Británie.

Čtvrtý:            Opravdu? Umíte dobře švýcarsky!

Cestující:       Ano, mám zde nějaké nepřátele a to víte, člověk se přiučí. Ale dovedu hovořit také belgicky a rakousky a začínám s kanoistikou.

Čtvrtý:            Vidím, že jste velice jazykofilní. Vy jste pedagog?

Cestující:       Spíše synagog. Přednáším synekdochu. To je moje akrobace. Ale moje matka, to byste se divil. To byla hlava-mapa, země-koule. Nebo lépe hlava-slovník. mluvila plynule - kromě britštiny, samozřejmě - jugoslávsky, sovětsky a celkem slušně československy. Ona byla veliký slavjanofilm. Jako jediný člověk své doby ovládala praslovanštinu. Také byla učitelkou slavného Illyče-Svityče. bohužel byla negramotná, a tak slovník praslovanského jazyka nechala uspořádat budoucím generacím. Naštěstí po sobě zanechala velké množství voskových válečků na nudle a rentgenové snímky mluvidel. Kvůli vyslovnosti, víte?

Čtvrtý:            Vaše rodina byla asi velice zajímavá. Myslím z mozkového hlediska. Dáte si ještě? (poukáže na prázdné lahve, ačkoli spolu ještě nic nepili)

Cestující:       Děkuji.

 (Objeví se servírka a přinese jim dvě nové lahve piva.)

Čtvrtý:            Pravé burgundské. A víte vy co? Připijme si tentokrát na tykání.

Cestující:       Správně. Tak tedy - ty!

Čtvrtý:            Ty. (napijí se)

Cestující:       (velice pochvalně)

 To že je víno, tenhle kvas?

 Vždyť křiví ústa, láme vaz!

Čtvrtý:            A zlostně rukou mrsknul.

 Eh - vezu révu z Burgund sem.

Cestující:       Pán dál a dál si v zlosti svojí vede.

 A takovouhle peluň mně z ní svede.

 Ta velebená zaslíbená zem!

 (Mezi řečí hojně pijí)

Výstup DEVáTý

Přijde Třetí a uvidí dva stolující, obrátí se a zajde, aby si vzápětí přivlekl židli. Je zasmušilý a zahanbený. tolující jeho přítomnost registrují, ale nerušeně pokračují v konverzaci.

Cestující:       A co vy tady jinak děláte ve vašem volném čase?

Čtvrtý:            Hledáme jahody. Tedy momentálně.

Cestující:       A jaké jsou vaše hektarové výnosy?

Čtvrtý:            Ale víš, je to neplodný rok. Těžko hektary vynášeti.

Cestující:       No, já vám nevynesu ani spaní.

Třetí:              (zahloubán) A kdo vynese to smetí. Je něco shnilého ve státě Dámském.

Cestující:       Slyšel jsem o tom. Jsou na tom špatně i na mezinárodním poli.

Čtvrtý:            Naše mezinárodní pole je neorané. A to když jsi z té Malé Británie, to asi znáš moře, že?

Cestující:       Šůr.

Čtvrtý:            A pověz, jaké je moře?

Cestující:       Bez konců širé moře je,

 jde vlna za vlnou,

 hrob jedné vlny druhé je

 zelenou kolébkou.

 Kdo první vlnu vytvořil,

 ten stvořil také poslední.

 Hlubinou srdce, vichře, zni!

 Bůh zůstaň nade mnou!

Třetí:              To jsou všechno kecy. Moře, pole, hektary, jahody - kecy. Všechno si malujete, sníte si, lítáte v oblacích, a najednou - pf...! A všechno je stejně v háji.

Cestující:       Vy jste místní?

Třetí:              Ano. Ale někdy taky dojíždím. (A vypije mu lahev) A vy jste cestující?

Cestující:       Zbloudilý.

Třetí:              Tak to vidíte. Taky jste zbloudil. A to jste si myslel, jaké daleké kraje neuvidíte. A ted' je neuvidíte. Ted' tady zkysnete a budete s námi porád hledat jahody. (Čtvrtému) A co ty tady sedíš? Našels něco?

Čtvrtý:            Nenašel.

Třetí:              Vidíš, a sedíš si tu na zadku. A kde je Maruška?

Čtvrtý:            Ty bys měl vědět, kde je Maruška.

Třetí:              Já? Proč já?

Čtvrtý:            Stačilo se ti podívat do oka, když přišla. (Cestujícímu) Ten totiž pořád myslí jen na jedno, a když vidí ženskou, není k udržení.

Třetí:              Hele, nech si těch řečí, jo, nech si těch řečí, jo?!

Čtvrtý:            Co to do tebe najednou vjelo? Nikdy jsi nebyl takhle podrážděnej. (Cestujícímu) No řekni, řek jsem něco špatnýho na jeho adresu?

Cestující:       (rozpačitě) Nu jé je.

Třetí:              No vy jste se na mě domluvili, ne?

Cestující:       Ne.

Výstup DESáTý

 Vejde Maruška. Když ji Třetí uvidí, sklapne mu a vycouvá z jeviště. Ohlíží se za sebou, jako by tam někdo byl. Přichází servírka s pivem.

Maruška:       To nemuselo bejt. Pánové už stejně půjdou, slíbili mi, že najdou jahody.

 (Servírka tedy odejde, druzí dva pánové zaraženě sedí. Cestujícímu)

Jé, a kterej vy jste měsíc? Vy jste tady přece předtím nebyl?

Cestující:       Měsíc? No, já jsem panna...

Čtvrtý:            Maruško, pán je cizinec.

Maruška:       Cizinec? Moment, září, říjen, listopad, cizinec... ne, prosinec. Duben, květen, cizin, cizinec... ne. Cizinec neni.

Čtvrtý:            Je cizinec.

Cestující:       Já jsem zbloudilý cestující.

Maruška:       Zbloudilý cestující měsíc? Jo, počkejte, vy myslíte to... To vy ale nenosíte moc radosti, co? (Pánové nevědí, o čem mluví) No co na mě tak civíte? Vy jste ten měsíc... Je, to asi ne, teda. (Zrudne, jak umí) Tak to promiňte. Já myslela. Nezblobte se.

Čtvrtý:            Pán sem prostě zabloudil, stejně jako ty jsi sem zabloudila. (pro sebe) To jsem blázen. Celej rok nic a najednou sem zabloudí hned dva lidi.

Maruška:       Jo, už chápu. (pro sebe) To jsem blázen. Najednou sem zabloudíme čtyři lidi.

Cestující:       (slyšel to) Čtyři? Ta slečna je poněkud pošahaná, ne?

Čtvrtý:            Čtyři?

Maruška:       Ne, nic. Čtyři měsícové jsem povídala, jo, čtyři třiměsícové, já jsem z toho celá popletená. A co vy pane cestující, už jste někdy jedl jahody?

Cestující:       Nu jéje!

Maruška:       A naše jahody?

Cestující:       To ne...

Maruška:       Tak to si dejte, tady jich roste okolo spoustu. Tady ten měsíc, už nevím, kterej to je, mám v tom zmetek, vám ukáže, kde rostou, ale musíte hledat, letos jsou málo, ale zato vvvýborný.

Čtvrtý:            No, je to fakt. Slíbili jsme tady Marušce jahody, a ty si určitě taky rád dáš, tak pojd', cestou ti povím, jak se to tu seběhlo.

 

 

 Odcházejí, Čtvrtý začíná vysvětlovat, Maruška je s napětím sleduje, jak jdou. Přijde servírka a začne po nich sklízet, ale Maruška přeběhne a na druhé straně na někoho kyne rukou.

Výstup JEDENáCTý

 Na pokyn Marušky přícházejí Dědula a Bláznivá. Servírka pokrčí rameny a odchází.

Maruška:       Tak řekl jste jí to, dědo?

Dědula:           Jojo, jojo. Povídej holka, kterej to byl?

Bláznivá:        Ten s tou plyšovou hlavičkou... (nebo čím se představitel Třetího vyznačuje.) A myslíte, že si mě vezme? Já ho zblázním! Já ho vezmu za ruku a budu s ním tančit a tančit... no to je sen... Já jsem vám snad opravdu víla... Jenomže... když já jsem hrozný dřevo.

Maruška:       Nebreč, holka. Jestli jsi dřevo, tak jsi to pravé ořechové.

Dědula:           Jo. Jojo. A to nejlíp hoří.

 (Bláznivá polekaný pohled, Maruška káravé gesto)

Maruška:       Hoří, hoří... no, srdíčko jen jen hoří, když tančí... Tak za ním utíkej a koukej ho utancovat... teda, přemluvit, nebo...

Dědula:           Zapůsobit na něj...

Maruška:       No jasně, a když si tě nebude chtít vzít, nic si z toho nedělej a utancuj ho k smrti, neřáda!

Bláznivá:        Jeřába?

Dědula:           Neřáda!

Bláznivá:        Neřáda?!?

Dědula:           No, když si tě nevezme. Jinak řáda, samozřejmě. Jo, a ještě chilku, dám ti na cestu pusu pro štěstí. Pocem, a klekni si tady.

Bláznivá:        (zasněně) Pusu...

 (Dědula se pekelně soustředí a pak políbí obřadně Bláznivou na čelo. Potom pronese nějaké zaklínadlo. Maruška to s napětím sleduje. Bláznivá pak vstane a je jako změněná. Je z ní důstojná, smyslná ženská, se šarmem a elegancí. )

Bláznivá:        Tak já jdu.

Maruška:       (vezme někde velikou tužku a vrazí jí ji do rukou jako pušku. Pateticky:) Jdi!

 (Bláznivá důstojně odkráčí)

Maruška+Dědula:              (tiše) S tužkou v ruuuce, s ooohněm v srrrdci...

Výstup DVANáCTý

Maruška:       Dobře mu tak. Bodře mu tak. Ta ho zblázní, že na to do smrti smrťoucí nezapomene.

Dědula:           To si piš! Už se na to těším.

Maruška:       Dědo, ale. Co ta holka. Vždyť je blázen, a co když to na ní nechá nějaký následky.

Dědula:           Leda výsledky. Od čeho jsem kouzelný dědek? Až to skončí, znovu ji políbím, a ona zapomene všechno ošklivý a zůstanou jí jenom hezký pojmy.

Maruška:       Dojmy.

Dědula:           Dojmy.

Maruška:       Pojmy...

Dědula:           Podojmi...

Maruška:       (rychle) A hele, dědo, cože jsi měl takovou chuť udělat nějakou tu...

Dědula:           Impertinenci?

Maruška:       No.

Dědula:           Víš, pocem. Já nejsem pohádkovej dědek, ale dědeček. A konám, jak známo, dobrý skutky. Už tři sta třicet šedesát let dělám dobrý skutky. Prašivý dobrý skutky. Ale nemůžu dělat takzvaný špatný skutky. To už bych nemoh čarovat.

Maruška:       A ták... Ale co tohle?

Dědula:           No, jednak jsi to udělala vlastě ty, a já ti jenom pomáhám, a to vlastně, a to za druhé, dobrým skutkem. Vždyť jsem bláznivý holce pomohl, aby chvilku byla - ehm... no normální, ženská jak má bejt. A jaká ona je! To je dobrý skutek, ne?

Maruška:       Skutek, ale impertinence.

Dědula:           Skutek, ale utek. - A na to se napijem!

Maruška:       Všechno se nakonec v srandu obrátí.

 (Přicházejí ke stolu, servírka příchází také, se dvěma lahvemi piva, když tu náhle Maruška zvedne ruku, protože něco vidí.)

Maruška:       Stop! Támhle přichází jeden tříměsíc!

 (Všichni couvají tak, jak přišli, a když jsou na původním místě, přichází První.)

Výstup TřINáCTý

Maruška:       Ahoj, Járo.

První:             Ahoj, Maruško.

Maruška:       Járo, dovol, abych ti představila... mého dědečka. To je můj dědeček, tohle je Jára, měsíc Leden Únor Březen. Tak se znáte a je to.

První:             Těší mě, Jára.

Dědula:           Těší mě, dědeček.

První:             Tak si sedneme, ne?

 (Servírka se tedy vrací ke stolu a postaví tam ty dvě lahve. Všichni usednou a rozpačitě hledí na lahve. První a Dědula si s nimi přiťuknou, ale Maruška nic nemá, tak jí oba dají svou lahev. Servírka jim přinese dvě limonády.)

Maruška:       Tak co, Járo, co jahody?

První:             Nic, čoveče, nikde nic. Je mi to moc líto Maruško.

Maruška:       No, co se dá dělat. Léto taky nic nenašel...

První:             On už tu byl?

Maruška:       J...j...jo. (rychle jim oběma dá po pivě) Ale zase šel hledat. Byl tu jenom na skok.

Dědula:           (zasměje se)

První:             Vy jste tedy dědeček. A to jste přes macechu dědeček?

Dědula:           Ano.

Maruška:       Nééé! Přes tatínka. Macecha je přece krysa.

První:             A jo. No ale jak jste se sem dostal, jak jste tady Marušku vyhmát?

Dědula:           To bylo tak. Maruška, to je taková moje holka milovaná, taková moje láska. A

 za trochu lásky šel bych světa kraj.

 Šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý.

 Šel v ledu - ale v duši věčný máj,

 šel vichřící - a slyšel zpívat kosy,

 šel pouští - a měl v srdci perly rosy.

 Za trochu lásky šel bych světa kraj

 jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Maruška:       Dědečku, vy jste...

Dědula:           To je o mně známo.

První:             To je fantastický. Za trochu lásky šel bych světa kraj...

Výstup čTRNáCTý

 Uřícený Čtvrtý přebíhá jeviště.

První:             Stůj!

Dědula:           Kdo tam?

Čtvrtý:            Patrola.

Maruška:       Jaká?

Čtvrtý:            Vojenská.

Dědula:           Kdo ji vede?

Čtvrtý:            (vzpomene si, co chtěl vlastně říct) Ženská!!!

Maruška:       (podrážděně) Jaká?!

Čtvrtý:            Cizí.

První:             Z cizího krev neteče.

Čtvrtý:            Možná neteče, možná teče. Nechci strašit. Viděl jsem nějakou ženskou s Ludvíkem... ééé s Podzimem... Takhle na veřejnosti...

První:             To jsem blázen. Roky jsme tu sami, a najednou tolik cizích lidí. Nejdřív Maruška, dobrá, rádi ji u nás vidíme. Pak dědeček Marušky, to už mi smrdí zázrakem. A ted' cizí ženská, která nám svádí Podzima a ani se nám nepředstaví. Notabene, ještě nám ho zkazí. Já myslím, že Podzim... ještě ne, ne?

Čtvrtý:            Určitě. Vždyť je to ňouma.

Maruška:       Á... Chápu.

Čtvrtý:            Ale ted' už asi jo. A tu ženskou někdo zná?

Maruška:       V jednu chvíli jsem měla pocit, že přede mnou stojí nějaká dívka. Ale než jsem si protřela oči, byla pryč.

Dědula:           A já ji viděl taky. Když jsem sem přišel, spala tady a pak přišla ta holka...

První:             Moment! Ještě jedna holka? To snad ne?

Dědula:           Jo...., ta holka je blázen a řekla mi, že ta spící dívka je Maruška a že spolu sbírají jahody.

Maruška:       Jenž já ji neznám. Tím ho zmátla.

Dědula:           Správně. A když jsem pak přišel podruhé, byla tady tahle Maruška a mně bylo hned divný, že se ta dívka nějak změnila. Ted' je mi jasný, že to nebyla ona. Tím mě zmátla.

První:             A kde je teda ta třetí holka, ta bláznivá? Ví to někdo?

Dědula:           Jí... se líbilo u jezírka... asi se tam opaluje... (lže)

První:             V září?

Maruška:       Povaluje! Proč by se v září nepovalovala? Stejně je šílená...

První:             (zpozoruje kufr, který tam nechal Cestující) A čí je to zavazadlo?

Čtvrtý:            A to jsem vám neřek. Je tu ještě jeden člověk.

Maruška:       Zbloudilý cestující!

První:             Kdo?

Čtvrtý:            To je v pořádku, já jsem s ním mluvil, prostě cizinec, a zabloudil sem. Šli jsme spolu hledat jahody, ale někde jsem ho ztratil. Ale já myslím, že se vrátí. Snad se neztratil znovu.

První:             Rozhodně bychom tu neměli takhle běhat dokolečka jako čtyří tydýtí, a měli bychom jít hledat aspoň tu ženskou, co sbalila Podzima, tohle přece nejde.

Čtvrtý:            Asi máš pravdu. Třeba narazíme na toho cizince.

Maruška:       Pravda. Jdeme!

 (Odcházejí, Dědula se ještě přitočí k Marušce)

Dědula:           Nesmíme dopustit, aby našli toho tvýho mameluka s Bláznivou.

Maruška:       Vím. To se nějak udělá.

 (Všichni odejdou.)

Výstup PATNáCTý

 Vchází Druhý. Je evidentně zamilovaný. Lyrický, melancholický, jako rytíř de Grieux z Manon Lescaut.

Druhý:            Manon je můj osud. Manon je můj osud.

 Manon je všecko, co neznal jsem dosud.

 Manon je první a poslední můj hřích,

 nepoznat Manon, nemiloval bych.

 Manon je motýl. Manon je včela.

 Manon je růže, hozená do kostela.

 Manon je všecko, co nikdy neztratí svůj pel.

 Manon je rozum, který mi uletěl!

 Manon je dítě. Manon je plavovláska.

 Manon je první a poslední má láska.

 Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!

 Manon je moje umřít pro krásu...

 (Mezitím přišel Zbloudilý Cestující a se zalíbením poslouchal.)

Cestující:       To je krásná, věru překrásná báseň. To jste sám napsal?

Druhý:            (zaraženě) Kde jste se tu vzal? Tak najednou, jako výkřik do tmy?

Cestující:       No, upřímně řečeno, mě žádný Vítězslav nezval.

Druhý:            To máte pravdu.

Cestující:       Dovolte mi, abych se vám představil. Jsem zbloudilý cestující. Již zde nějakou tu chvíli dlím a některé z vás již znám. Vy jste tedy který měsíc, Ludvíku?

Druhý:            Máj... Večerní máj, ten lásky čas. Hrdliččin zve ku lásce hlas, kde borový zavání háj...

Cestující:       Che che, to znám, to je nějaký Mácha Šebestová, že? Promiňte, prosím, neznám zdejší mravy, a tak si nejsem jist, zda vaše chování odpovídá bezprostředně zdravému rozumu.

Druhý:            Odpovídám: odpovídá! Pojd'te, cizinče, ukážu vám, čemu odpovídá mé srdce! Ukážu vám svou Lásku! Stačí ji uvidět, abyste pochopil!

 

 (Odvede ho kvapem pryč)

Výstup šESTNáCTý

 V tu chvíli přichází Tulačka, která pravděpodobně celý výstup tajně sledovala.

Tulačka:        (paroduje Druhého)

 Manon, ach Manon, Manon z Arrasu...

 Manon je moje umřít pro krásu...

 (za sebe)

 Čím to, že já, Manon,

 tak šťastna jsem?

 Čím to, že já, Manon,

 se líbím všem?

 Co na mě lidé mají?

 Mě nezajímají...

 Čím to, že já, Manon,

 si přesto všímám jich?

 Čím to, že já, Manon,

 si tropím z nich ráda smích?

 Každý mi něco slíbí,

 mně se však, mně se líbí

 jen... (prudce se ohlédne a někoho tam zahlédne)

 Ale to se nám to tu dneska množí, to se nám to množí, další pán na holení... No ne! Ale je s ním jiná ženská! Csss! Co si myslí? (schovává se)

Výstup OSMNáCTý

 Přichází Třetí s Bláznivou.

Třetí:              Já nevim, jestli ti dobře rozumim.

Bláznivá:        Ale víš. Víš přesně, co po tobě chci, vid'? Líbíš se mi. Jsi muž jako žádný jiný.

Třetí:              Tvůj jazyk mě uvádí do rozpaků. Japa to děláš, že si tak umíš získat člověka?

Bláznivá:        Sama sebe překvapuju, hlava se diví, co huba mlví. Ale to dělá tvoje přítomnost, tvoje minulost i tvoje budoucnost, to dělá to tvoje plusquamperfektum!!

Třetí:              Plusquamperfektum! Tohle mi ještě žádná ženská nebyla řekla! Teda holka, jak tě tak pozoruju a poslouchám, normálně se mi zase začíná zvedat sebevědomí!

Bláznivá:        A od sebevědomí není daleko k činu!

Třetí:              Pojd' ke mně a ničeho se neboj.

Bláznivá:        Pojd', pojd', pojd'...

 (Přistupují k sobě, ale dívka se s ním postaví do taneční polohy. Mezitím se nenápadně objevil Dědula, který jim zazpívá písničku. Během ní Bláznivá Třetího zcela vyčerpá a utancuje.)

Výstup OSMNáCTý

 Dědeček zpívá písničku, Bláznivá tančí s Třetím. Během písničky se vystřídá tango, valčík, dupák, pochod a rock'n'roll

Dědula:           Blá blá blá blá bláznivá

 Holka ty jsi bláznivá

 Tančíš jako bláznivá

 bláznivá blá blá

 ł:Děé děé děé děé děédula,

 Já jsem holka děédula,

 

 Jsem kouzelnej děédula,

 Dědula, dědula :ł

 Lůlůlůlů Ludvíku

 Ludvíku ty chlípníku

 Ludvíku ty pytlíku

 Ludvíku, Ludvíku,

 Lůlůlůlů Ludvíku,

 Ludvíku ty syslíku,

 Patří ti to Ludvíku

 Ludvíku ku ku ku

 Láska je pomíjivá

 Láska je otřelá

 Láska je někdy divá

 A někdy zlotřilá

 Láska je opíjivá

 Láska je popřená

 Láska je jurodivá

 A někdy pepřená

 

 Tváříš se že tomu nerozumíš

 A přitom tancovat houby umíš

 Tváříš se jako ta muchomůrka

 Jseš jako sekyrka bez topůrka!

 (Třetí padne vysílením, Dědula zmizí, Bláznivá si kleká k Třetímu)

Bláznivá:        A od ted'ka budeme jenom spolu, a vezmeme se, a budeme šťastni až do smrti!

 (Chvíli ho mazlí, a pak, šťastná, usne. Tulačka k nim přijde, opatrně vzbudí Třetího a hladí ho, usmívajíc se naň. Třetímu se to líbí a Tulačka mu naznačuje, aby šel s ní. Opatrně vstává a obezřetně spolu obcházejí Bláznivou a mizí za scénou.)

Výstup DEVATENáCTý

 

 Přijde Cestující, vidí Bláznivou, kousek se vrací a šeptem volá:

Cestující:       Pane, pane! Tady je nějaká dívka a spí!

Druhý:            (vběhne) Kde?

Cestující:       Zde!

Druhý:            De. To dedí oda.

Cestující:       Ale pane, tahle také není špatná, holka jako lusk, zelená a křivá...

Druhý:            To není ta má. Pojd'te. Chtěl bych ji potkati v lukách...

 (Odbíhá. Cestující ještě chce Bláznivou pohladit, ale co to, ona ho obejme a šeptá:)

Bláznivá:        Miláčku, lásko moje, muži můj... Ááááá! To nejsi ty!

Cestující:       O co vám jde?

Bláznivá:        Jde, jde asi o omyl. Ale kde je můj milý? Ted' tu byl! Slyšela jsem jeho hlas! Jako konipas! Jako zvon! Byl to von!

Cestující:       Právě někam odběhl, pojd'te, dovedu vás za ním. (pro sebe) Ale proč mi teda tvrdil, že to není ona? (oba odbíhají)

Výstup DVACáTý

 Přichází Maruška. Je trochu nervozní, zmatená a zasmušilá. Usedne ke stolu a hraje si s lahvemi. Pokud je jich málo, servírka servíruje další.

Maruška:       Tak si to zrekapitulujeme. Byli čtyři měsíce. Jaro, Léto, Podzim, Zima. Léto - já. Nevyšlo to. Bláznivá. Ted' hledáme Podzima s cizí dívkou. Nesmíme dopustit, aby kromě mě a Děduly někdo věděl o Létovi a Bláznivce. Léto, Bláznivá, Podzim a cizí dívka jsou někde ztracení. Já jsem tady. Za mnou Jára, dědeček a Zima. Dál se tu někde courá ten cizinec. To už je nás devět. Plus servírka deset. Ba ne, zase tak moc zamotaný to neni. Ale co neni, může bejt. A toho se právě bojim.

Výstup DVACáTý PRVNí

 Mezitím přišel První.

Maruška:       Ahoj, Járo. Kde máš Zimu s dědečkem?

První:             Zdrželi se, ale přijdou sem za chvíli. Maruško, musím s tebou mluvit.

Maruška:       Tak mluv.

První:             Víš, co ti chci říct?

Maruška:       Nevím. Vážně nevím. (pro sebe) Ale bojím se toho.

První:             Maruško, strašně rád..., strašně rád bych... pro tebe... ty jahody našel. Sám. A přinesl ti jich celou náruč. Moc mi na tom záleželo...., protože... protože.... (je jasné proč)

Maruška:       (po chvíli) Tak. Tak ty taky.

První:             Taky. Jak to taky?

Maruška:       No ten... Léto... a mě se docela líbil...

První:             Řek ti to?

Maruška:       Nejen.

První:             Ten chlívák!!! To je celej on. Jeho nic jinýho nezajímá, on myslí pořád jen na jedno, ale věř mi, von tě nemiluje, von ne!

Maruška:       Nemusíš mi to vysvětlovat. Už je to stejně pryč. Já ho nechci.

 (pauza)

První:             A mě?

Maruška:       (mlčí)

První:             Ne. Vid'.

Maruška:       (přikývne) - - Je mi to líto.

První:             No. Co mám dělat. - Ale nebudeš se zlobit, že ne?

Maruška:       Proč bych se měla zlobit?

První:             Měl bych ti něco říct.

Maruška:       Tak ven s tím.

První:             Víš, to s těma měsícema... jsem si vymyslel. Abych tě nějak zaujal... a poslal ostatní chlapy pryč...

Maruška:       (směje se) Mohla jsem to tušit. Ale jak se vlastně teda jmenujete?

První:             Jednoduchý. Já jsem Ludvík První, Podzim je Ludvík Druhý, Léto je Ludvík Třetí a Zima Ludvík Čtvrtý. My jsme čtyří Ludvící a bydlíme tady uprostřed lesů, vod a strání.

Maruška:       A proč?

První:             Ve jménu života i radosti i krásy.

 

 

Maruška:       Vod a strání. Tak já ti taky něco řeknu. Ten dědeček, to není vůbec můj dědeček. Potkala jsem ho tady. Je to kouzelnej dědeček. Chtěla jsem se pomstít Létovi a on mi pak pomáhal, tak jsme to tajili.

Výstup DVACáTý DRUHý

 Přichází Čtvrtý a Dědula. Zjevně se bavili o tomtéž.

Dědula:           Tak já vám ukážu kouzlo. Helet'te. (čaruje) Ve jménu mega, ve jménu tera, ve jménu giga! (hvízd, přiletí velká plyšová jahoda jako minule)

První + Čtvrtý:    Jué - ee.

Maruška:       Cs, ta je z moduritu.

První + Čtvrtý:    A jo.

 (Vchází zdrcený Druhý, zdrcená Blánivá a Zbloudilý Cestující)

První:             Co jim je?

Cestující:       Podvedli je. Ten, co ho tahleta chtěla za muže, s tou, do který se zamiloval tenhleten.

První:             Prosím?

Cestující:       Děkuji. Podvedli je. Ten, co ho tahleta chtěla za muže, s tou, do který se zamiloval tenhleten.

Maruška:       To snad ne!

Dědula:           Tak to se nám nepovedlo.

Maruška:       To ta holka. Ta nám překazila plány a ještě nám takhle zničila chudinku holku bláznivou!

Dědula:           Musíme ji najít a zneškodnit, než napáchá další škody. Je to určitě potulná nevěstka, já už takovejch viděl!

Maruška:       Jdem!

 (odejde Maruška a Dědula)

První:             Jdu taky! Najdu Ludvíka Třetího a těmahle svejma rukama mu zavřu hrdlo! (Demonstruje to na lahvi) Jdeš se mnou?

Čtvrtý:            Nejdu, postarám se tady o tu holku. Někam ji uložím, celá se chvěje.

 (První odejde)

Cestující:       Chudák holka. Třese se jako osička.

Čtvrtý:            Nebo spíš jako osa.

Cestující:       Dá se říct jako vosa?

Čtvrtý:            Vosa se netřese, vosa píchá. Tahle ne.

Cestující:       Pomohu ti ji uložit, chceš?

Čtvrtý:            To budeš úplně laskav. Děkuju.

Cestující:       Promiň.

Čtvrtý:            Protimiň.

 (odvádějí Bláznivou pryč, na scéně zůstává Druhý.)

Výstup DVACáTý TřETí

 (vplíží se Tulačka)

Tulačka:        Tak co, líbilo se ti to, vid'?

Druhý:            Neodvažuj se ke mně přistoupit na vzdálenost iks menší než jedna celá dvacet pět metru!!!

Tulačka:        Ale copak tak najednou?

Druhý:            Viděl jsem vás! In memoriam! Teda in flagranti! Oba! S tím mým... pch, kamarádem.

Tulačka:        A cos čekal, ty bláhový, že mi bude stačit jeden takovejhle, jako jsi ty?

Druhý:            Vari od našeho prahu,

 vari pryč, ty lstivý vrahu,

 a kdo s tebou prve spával,

 at' ti zase ustele!!!

 (Odmrští Tulačku, odejde, z druhé strany se objeví Cestující)

Cestující:       Á, dobrý den, slečno.

Tulačka:        Dobrý den.

Cestující:       Rád vás vidím, slečno.

Tulačka:        Vy mě znáte?

Cestující:       Už jsem o vás hodně slyšel. Kdekdo si vás tady vychvaluje, jaká jste nevychválená.

Tulačka:        Aby ne. Já jsem totiž dost nejlepší.

Cestující:       A... jste dneska už unavená?

Tulačka:        Já a unavená? Ty dvě slova se naprosto vylučují. Vy byste...?

Cestující:       Proč ne?

 (Vezme ji do náruče, posadí ji pod stůl, a najednou ji začne přivazovat. Tulačka se nezmůže na slovo.)

 A ted' tady budeš sedět, já jdu pro pomoc!

 (odbíhá tam, kam odešel Čtvrtý s Bláznivou)

Výstup DVACáTý čTVRTý

 Přichází Třetí, Tulačku nevidí.

Třetí:              Cítím neochvějný chtíč si vyluštit křížovku.

 (Vytáhne ze stolu křížovku a začne luštit nahlas, jedno dvě slova, konzultuje s publikem)

Citoslovce pomoci na pět...

Tulačka:        (vzpamatovaná ze šoku) Pomoc!

Třetí:              Děkuji.

Tulačka:        Pomoc!!!

Třetí:              Již mám.

Tulačka:        POMOC!!!

Třetí:              (teprve si jí všimnul) Kdo ti to udělal?

Tulačka:        Neznám ho.

 (vtrhne Maruška a Dědula)

Maruška:       Zadrž!!!

Dědula:           Drž!!!

Třetí:              Grešle!

Maruška:       (Třetímu) Ty podvodníku! Ty jelimánku! Ty obludo! Ty zvíře prašivý! Ty skunku! Ty kopyto vod prasete! Ty blboune nejapnej! Ty kryso, ty hade, ty zlotřilče, ty zbabělče, ty padouchu, ty ksichte, ty držko plechová, ty ubožáku, ty nebožtíku, ty loudile, ty zhýralče, ty falešnej proutníku, ty zmetku, vyvrheli, mrzáku neschopnej, zmije jedovatá, hňupe, troubo, naivko, odpade lidský, chuligáne, odkud znáš tuhletu, tu tu... svlečnu?

Třetí:              No co co... znám... seznámil jsem se...

Maruška:       Že vy jste...

Tulačka:        No a?

Třetí:              Co?

Tulačka:        No a?

Třetí:              Co?

Maruška:       Tak ty si nejdřív chceš začínat s mnou a pak si spravit reputaci u tady u tý, aby ti konečně stouplo sebevědomí? Vážená slečno, věřím tomu, že váš úspěšný společný pobyt je spíš tvojí než jeho zásluhou!

Tulačka:        Je fakt, že jsem dost nejlepší.

Maruška:       Mlčíš!

Dědula:           Tak tak, ty si ráda zasportuješ i s nevinnym chlapečkem, a se mnou, švarným starcem, bys určitě taky neváhala, vid'.

Třetí:              Co jí nadáváte? To je snad její věc, ne? A když se mu to líbilo, tak co?

Maruška:       Jenomže zlatej chlapče,

Třetí:              ...to tedy já nejsem!

Maruška:       ..., von se do ní chudák zamiloval a ted' je z toho úplně vedle sebe!

Třetí:              Vždycky jsem říkal, že je to úl!

Tulačka:        No, ty taky mlč, ty sis tady chtěl podmanit tu šílenou tanečnici.

Třetí:              Tak to teda čehý! Ta šílená tanečnice za mnou sama lezla, sama, samice jedna, a pak mě málem zničila. Houby samice, d'áblice je to!

Dědula:           A nezničila tě jenom proto, že přišla tahle, jinak bys byl uplně na prkně, ty neschopná, ubohá, měkká, leklá rybo!

První:             (vpadne) Tady jste. A všichni. Co je?

Dědula:           (gesty naznačuje, co se přihodilo)

První:             Tak. Ty taky.

Maruška:       No, to už tu jednou bylo.

První:             To mám za to. To mám za to. Takhle se o vás starám, hlídám vás, pečuju o naše společenství Ludvíků, po stránce hmotné i duchovní, vzdělávám vás, obchodně i jinak za vás vyjednávám, bojím se o vás... a tohle ty mně! Ale já to věděl, já to tušil. V tobě to vždycky vězelo. Už když jsem tě poprvé viděl, věděl jsem, že jednou provedeš nějakou prasárnu, ty slizoune!

Třetí:              Tak to ne, panstvo. Už se od nikoho ponižovat nenechám. (Marušce) Ty jsi mi naprosto podlomila moji sebedůvěru, chováš se jako nějakej hujer, kterej má pořád navrch, ponižuješ pořád cynickejma, vlezlejma řečma a pak to ještě všude za zády trousíš jako guáno - ano, jako guáno! Už tě v životě lidským nechci vidět. A ty, (Prvnímu) tobě jsem vůbec nic neudělal, a měl jsem tě vždycky rád, vůbec nechápu, proč jseš na mě jako macech na svoji vlastní pěstounku, jako kudlanka nábožná, (Marušce) a ty jsi taky kudlanka nábožná! A vás (Dědulu) já pane vůbec neznám, nechápu, s kým jste se to dal dohromady a co je vám do všeho toho. A ty (Tulačka) jsi mě akorát přivedla do nesnází, doufám, že i já tebe. Odcházím odtud a nechci vás už vidět. Jdu si sbalit svých pár švestek a sbohem.

 Sbohem, a kdybychom se víckrát nepotkali,

 bylo to krásné a bylo toho dost.

 (odkráčí se sbalit do domečku)

První:             No, podívejte se na to! Podívejte se! Tak takhle skončilo naše báječný společenství Ludvíků! To jste se nemohli všichni trochu ovládat? Chtěli jste se pomstít jemu a nakonec jste se pomstili mě a zkazili naší partu! Taková skvělá parta. Hlášky, všechno.

Tulačka:        Jestli bych vám do toho směla co mluvit, tak to zase, co jsem vyslechla, tak jsi v podstatě vyhnal ty. Nebo aspoň jsi řekl poslední slovo, kdy mu došla trpělivost. A mě už taky došla trpělivost, takže mě konečně odvažte. Já vám slibuju, že tady mezi vámi už nic tropit nebudu. (První ji neochotně odváže) Vy jste tady všichni nějak zbytečně zodpovědný a poctivý. Intelektuálové zasraný.

Maruška:       Mlč, ty ustřelená kecko. Ty vozubený kolo. Ty tropická vidlačko!

Tulačka:        Mě může urazit jedině inteligent.

 (Sedne si suverénně za stůl. Mezitím přišla servírka, zůstává na jevišti a pozoruje, co se děje)

Maruška:       Ale v jednom má pravdu. Vyhodils ho ty, milej Ludvíku, tak si na mě neotvírej zobák. Všecko to začalo těma nesmyslnejma jahodama. Kdybych to byla věděla, tak bych sem byla nechodila.

První:             Já vim.

Maruška:       Holt mi to nakukal vosud. Ale vocud' až pocud'. Mně to nevyčítej.

 (Přišel Zbloudilý Cestující, s rozhořčením zaznamenal odpoutanou Tulačku a pak povídá:)

Cestující:       Přátelé, tento způsob léta zdá se mi poněkud nešt'astným. Ta bláznivá holka je na pokraji šílenstvím. Se zuřivým tancem prchala dolů z kopce, stromy nestromy, keře nekeře, hlava nehlava, gravitace negravitace. Zmizela a nevrátí se. Jsem o tom naprosto přesvědčen. Ale co hůř. Ludvík Čtvrtý, Zima, se do ní zamiloval. Rozhodl se, když ji viděl, že půjde za ní, najde ji nebo dožene a vyléčí ji z té nemoci. Tady už o prý stejně nemá cenu. Chlapi se hádají a on chce strávit zbytek života charitativní činností s mentálně retardovanou a fyzikálně atraktivní ženou. Škoda. Už se mi tu začínalo líbit. Skvělá parta, hlášky, všechno. Uvažoval jsem, že bych tu zakotvil. Škoda.

První:             Ale... tak to je teda konec.

Dědula:           To je můj konec. Maruško, tak jsem dokouzlil.

Maruška:       Jak to?

První:             (pro sebe) Jak nám tady bylo. Takhle sněhu tady bylo. Všude bílo.

Dědula:           Protože když kouzelný dědeček udělá zlý skutek, ztratí kouzelnou moc.

První:             To už nebude, prostě to nebude.

Dědula:           (Marušce) Tobě jsem nepomohl,...

Maruška:       Létovi - Třetímu jsme se moc nepomstili,...

První:             To je mi přátelství.

Dědula:           ...a nejvíc jsme ublížili Bláznivej. Ve jménu mega, tera, giga...

První:             Jué-e.

Dědula:           Žádná jahoda z moduritu.

Maruška:       A co já? Já nejsem nešťastná? Jahody nemám, macecha mě zabije, tam snad už ani nikdy nepudu, tady jsem nadělala akorát tisíc průšvihů, ted' snad abych šla do kláštera, nebo co.

 (přiloudá se Druhý)

Druhý:            No, tady je veselo.

První:             Ludvíku, zbyli jsme sami. Kluci nás opustili.

Druhý:            Tak to nemá cenu. Já jdu taky.

 (Užuž odchází, ale nestihne to)

Výstup DVACáTý PáTý

 Servírka už to nemohla vydržet a zasahuje.

Servírka:       Počkej! Stůj! (Z domečku vychází Třetí se sbaleným batohem, jemu) A ty taky stůj! Tady si sedněte.

 (Začne zpívat šanson, který všichni se zájmem poslouchají)

 Tímhle se nic nespraví,

 Připijte si na zdraví,

 I rozbitá podkůvka

 Může býti ozdůbka.

 Ten, kdo pláče lítostí,

 Ten se smíchu nezhostí,

 Pojd'te všichni Ludvíci,

 Sníme vtipnou bukvici.

 Zkuste prosím sebrat se,

 Pak může být legrace,

 Zapomeňte na hádky,

 My jsme přece z pohádky.

(Mezitím přišel Ludvík Čtvrtý s Bláznivou, vedou se za ruce. Stejná písnička, rychlejší a veselejší, se opakuje, všichni se pomalu přidávají. Stále se zrychluje, všichni se usmiřují, podávají si ruce, objímají se, juchají, skákají, výskají.)

KONEC